Thinking the Twentieth Century

This is pluralism: not a synonym of relativism, but rather an antonym. Pluralism accepts the moral reality of different kinds of truth, but rejects the idea that they can all be placed on a single scale, measured by a single value.

Those who got the twentieth century right, whether in anticipation [..] or as contemporary observations, had to be able to imagine a world for which there was no precedent.

Ovšem psát a vyjadřovat se s plným vědomím o svém omezeném vlivu je u intelektuálů, alespoň podle prvního zdání, výjimečně bezúčelný podnik – a přitom je to to nejlepší, v co můžeme doufat.

dějiny nacismu – a vůbec všech forem totalitarismu – nelze plně pochopit, pokud je omezíme na vyprávění o zlých lidech, kteří se vědomě a záměrně dopouštějí zločinů s cílem páchat zlo

The truth of authenticity is different from the truth of honesty. To be authentic is to live as one wishes others to live; to be honest is to admit that this is impossible.

La psicología, al fin y al cabo, y en este sentido guarda claras similitudes tanto con el marxismo como con la tradición judeocristiana, propone una narración de autoengaño, sufrimiento necesario, declive y caída, seguida del alumbramiento de una conciencia y conocimiento de uno mismo, autosuperación y, en última instancia, recuperación. A mí me llama la atención, en las memorias de los centroeuropeos nacidos en torno al cambio de siglo, el número de personas (judíos sobre todo) que comentan lo en boga que estaban en aquella época el análisis, la «explicación», las categorías de la nueva disciplina (neurosis, represión, etcétera). Esta fascinación por profundizar más allá de la explicación superficial, por desmontar mistificaciones, por encontrar una historia que resultaba tanto más verdadera cuanto más la negaran aquellos a quienes describía, guarda una asombrosa semejanza con los procedimientos del marxismo. En la versión freudiana, como en la marxista, la consideración clave es una fe ilimitada en el inevitable éxito del resultado si el proceso en sí mismo es correcto: dicho de otra forma, si se ha entendido correctamente y se ha superado el daño o el conflicto previo, se llega necesariamente a la tierra prometida. Y esta garantía de éxito es de por sí suficiente para justificar el esfuerzo necesario para llegar ahí. En palabras del propio Marx, él no se dedicaba a escribir las recetas de los libros de cocina del futuro; él simplemente prometía que esos libros de cocina futuros existirían si utilizábamos correctamente los ingredientes de hoy.

Namísto abychom veřejně přiznali potřebu určitého společenského vybavení (muzeí, sportovišť, veřejné dopravy), vyhýbáme se nepopulárnímu danění tím, že podobné výdaje kryjeme z loterií – jichž se v disproporční výši účastní, a tedy je financují hůře informované a chudší segmenty společnosti. Britští dělníci, kteří možná za celý život nenavštívili divadlo, operu či balet, dnes svými sklony k hazardu financují kulturní aktivity úzce vymezené elity, jejíž daňové břemeno se úměrně tomu snížilo.

Schopnost evokovat Hitlera, Osvětim nebo Mnichov má své přednosti: alespoň se tak současnost dovolává minulosti, místo aby ji zcela ignorovala. Dnes to činíme amatérsky a stále více způsobem, kterým sami sobě škodíme, ale aspoň to děláme. Nemáme se těchto aktivit vzdát, nýbrž provádět je s vyšší mírou historické informovanosti a vnímavosti.

A tak pokaždé, když nějaký trouba prohlásí, že Saddám Husajn je druhý Hitler, musíme se do sporu vložit a tyhle zjednodušující pitomosti zkomplikovat. Realitě odpovídající zmatek je mnohem lepší než elegantní nepravdy.

Speciálně v Československu dospěl ústup od politiky a názorová privatizace od rozdrcení pražského jara velmi daleko. „Normalizace“, tedy čistky, jež odstranily tisíce mužů a žen ze všech veřejných či veřejně viditelných funkcí a profesí, proběhla úspěšně. Češi a Slováci se vzdali veřejného života a místo toho se uchýlili k materiálnímu konzumentství a formálnímu politickému konformismu.

Odjet do Španělska bojovat za republiku bylo nesmírně lákavé. Byl to způsob, jak se stát antifašistou, v atraktivním prostředí se zapojit do společnosti čelící velmi prostým dilematům.

V následujících letech Izrael znehodnotí, podkopá a nakonec zničí význam a využitelnost holokaustu a omezí jej na to, co v něm již dnes přiznaně mnoho lidí vidí, totiž izraelskou výmluvu pro vlastní neblahé počínání.

Mladí důstojníci, s nimiž jsem byl v kontaktu, pocházeli především z metropolí a měst, ne z kibuců, a díky nim jsem pochopil, co jsem měl chápat už dávno: že sen o venkovském socialismu je právě jen sen. Těžiště židovského státu budou a musí představovat města.

Celá kultura „cesty vzhůru“ do Izraele, alija, předpokládala přetnutí všech spojnic a zájmů směrem k diaspoře. Předáci mládežnického hnutí velmi dobře věděli, že pokud teenager setrvá v Anglii či Francii i po dobu univerzitního studia, je nejspíš pro Izrael navždycky ztracený. Oficiální postoj byl proto takový, že kandidáti univerzitního studia se mají evropských přijetí vzdát, zapojit se několik let v kibucu při sklizni pomerančů, řízení traktorů nebo třídění banánů a pak, pokud to okolnosti dovolí, se komunitě nabídnout pro možnost vyššího vzdělání – přičemž se předpokládá, že kibuc kolektivně rozhodne, jaká studia (pokud vůbec nějaká) mají absolvovat, a hlavním kritériem při tom byl jejich budoucí užitek pro kolektiv.

Marxismus je sekulární náboženství – to je evidentní. Ale které náboženství vlastně následuje, není vždycky zřejmé. Zahrnuje v sobě velkou část tradiční křesťanské eschatologie: pád člověka, Mesiáše, jeho utrpení, zástupné vykoupení lidstva, spásu, zmrtvýchvstání a tak dál.